laurdes,

Dlouho jsem váhala, jestli tenhle článek mám dát dohromady nebo ne. Ale za poslední týden se mi sešlo pět žádostí o pomoc či radu, tak tím snad nic nezkazím. A ještě v úvodu bych Vás chtěla upozornit, že do podobného projektu se vrhla i Abyss a já Vás všechny vyzývám k tomu, abyste si její názor přečetli. Dokonce prvořadě přečetli, protože jestli někdo z nás dvou píše recenze, tak je to mnohem spíš Abyss než já.

Na druhou stranu, i když vím, že třeba v recenzích nejsem neomylná, každému nemusí sedět můj styl, kterým podávám informace nebo třeba forma zpracování, dovolím si o sobě tvrdit, že jsem poměrně soudný člověk a za tu dobu, co se pohybuji v knižní blogové sféře, jsem už nějaké ty zkušenosti pochytila.

Nejčastější se ptáte na všechno týkající se recenzních výtisků. Někdo neví, co jsou to recenzní výtisky, úplně nejfrekventovanější otázkou je nepochybně „Jak o ně zažádat?“ a někoho zajímá vlastně celý ten systém. Ale nejdřív, než se dostanu k recenzním výtiskům, povíme si ještě něco o recenzích jako celku. Protože je sice pěkné, že Vám poradím, jak si zažádat o recenzní výtisk, ale když nejste schopní napsat recenzi, je to celkem na pytel.

KROK PRVNÍ – možnosti recenzentů

Vezměme to úplně od začátku. Nejdříve musíte mít nějaké místo, kde můžete ty vaše slavné recenze publikovat. Můžete být recenzentem nějakého webzinu nebo si můžete sepisovat něco na svoje vlastní internetové stránky. Je takovým nepsaným pravidlem, že webzinový recenzent by měl být na vyšší úrovni než obyčejný blogger, protože jeho práce projde ještě jakýmsi redakčním schválením. A když ta recenze není dobrá, nekompromisní redaktor ji vrátí s nepřeberným množstvím připomínek. Na svůj vlastní blog si můžete dávat naprosto, co chcete, jste svým vlastním pánem a musíte si vystačit se zpětnou vazbou od čtenářů, která nemusí být vždy tak objektivní, jak bychom ráčili doufat.

Rozhodně všem nováčkům vřele doporučuji zkusit začít na svém vlastním a postupně se vypracovat a rozhodnout se, jestli chcete do něčeho většího nebo jste vlastně spokojení sami se sebou a s tím, co zrovna máte.

KROK DRUHÝ – výběr subdomény

Takový před-první krok máme za sebou, teď už jenom zbývá založit si blog. V podstatě máme takové dvě základní alternativy – blog a blogspot. Já osobně Vám nedokážu poradit, kterou z těchto služeb využít, protože na vlastní kůži jsem vyzkoušela jenom blog.cz /a nyní tedy vlastní doménu/. Co o tomto systému říct – vůbec není bezchybný, ale objevila jsem ho už jako malé škvrně, v průběhu puberty jsem si založila několik „blogísků“ a tudíž jsem už byla bohatě seznámena s ovládáním a veškerými funkcemi, které tato doména poskytuje. Druhou možností je pak mnohem častěji využívaný blogspot, který umožňuje kompletní propojení s ostatními googleovskými službami. I přesto, že jsem to nikdy nevyzkoušela, myslím si, že například na nastavení designu je blogspot mnohem jednodušší než klasický blog a celkově umožňuje mnohem více věcí – příkladem můžou být například štítky či sledování přes GFC. Kdybych si v dnešní době vybírala a neznala jsem ani jedno, tak bych určitě šla do varianty číslo dva. Pak je tu samozřejmě ještě poslední možnost – vydat se do vlastního stejně jako já, Syki a Ells. Ale to bych Vám pro začátek nedoporučovala z mnoha důvodů, jeden z nich třeba je, že doména je placená.

KROK TŘETÍ – představení

Fajn, máme blog. Co dál? Ještě před psaním recenzí bych vám doporučila si ten blog trošku zútulnit. Vůbec neuškodí, když pro začátek napíšete pár slov o sobě, kdo jste, kolik vám je, z jakého důvodu se vrháte do blogování, napíšete něco o svých zájmech. Celkově čtenáři se rádi vracejí k bloggerům, které znají osobněji, při jejichž jméně se jim vybaví třeba fotka nebo nějaká zajímavost, než k bloggerům, kteří strojově píšou jednu recenzi za druhou a nic víc. Důležitým faktorem je i vzhled vašeho blogu. Samozřejmě nemusíte být žádní grafičtí mágové, s tím se počítá, ale takové základní chyby jako žluté písmo na bílé stránce, to mám vždycky pocit, že autor ani nechce, abych ten článek četla. Také nedoporučuji extrémně ozdobná písma nebo časté střídání typu písma v článku, šikovný blogger si vystačí s kurzívou a ztučněním. Dobře, tak povolená je ještě kombinace dvou barev, ale víc opravdu ne. Knižní blog nejsou omalovánky. A co se ostatního designu týče, při troše snahy vždycky najdete někoho, kdo vám s tím může trošku vypomoct.

KROK ČTVRTÝ – co je to recenze?

A konečně se dostáváme k prvnímu závažnějšímu problému – co je to vlastně ta záhadná recenze? Recenze je zpětné zhodnocení jakéhokoliv uměleckého či vědeckého díla. Můžete recenzovat spoustu věcí – film, knížku, nový mobil, seminární práci.. a můžete recenzovat i různé akce, například třeba výstavu obrazů nebo křest knihy, i když tady je to už hodně na pomezí s reportáží, záleží na tom, jak to vlastně celé pojmete. Já bych se, s dovolením, zaměřila právě na ty recenze knižní, protože to je to, co vás všechny zajímá a vlastně asi také jediné, na co umím nějakou tu recenzi napsat.

KROK PÁTÝ – jak tu recenzi vlastně napsat?

Tak trošku přeskočím takové ty formalitky, které se v recenzi uvádějí – já to například dělám hlavičkou, kde uvádím všechno možné i nemožné, ale je jenom na Vás, jak si tyto informace zpracujete – popřípadě jestli vůbec. Dále jsou v recenzích velice často zveřejňovány i oficiální anotace, což přispívá k celkové komplexnosti recenze. Já jsem se rozhodla je nepoužívat, protože mám v poslední době pocit, že stojí za starou bačkoru. Buď jsou naprosto zavádějící a nebo – hůř – plné spoilerů. Radši si v prvních odstavcích napíšu něco jako svojí vlastní anotaci.

A teď jedno naprosto nejzákladnější pravidlo – recenze není popis děje, vyslepičení všech spoilerů, je to zhodnocení, váš názor na knížku popřípadě takové navnadění ostatních čtenářů. V žádném případě tedy neprozrazujte moc. Bohatě stačí, když lehce nastíníte prvních padesát stránek knížky. Pak už můžete přejít k nějakému hodnocení postav, prostředí. Můžete rozebrat styl autorova psaní, překlad, grafické zpracování. To všechno do recenze patří, to tam být může. Ze začátku to možná bude trošku skřípat, ale po čase si určitě i vy zvyknete na jakési svoje vlastní schéma a naučíte se o knížce mluvit v jakési abstraktní rovině – nejen o ději.

Vsuvka – krátká, ale přesto důležitá rada? Čtěte po sobě to, co napíšete. Je normální, že občas použijeme ve třech po sobě jdoucích větách třikrát jedno a to samé slovíčko. Ale právě tím dalším čtením to můžete napravit, přepsat. Také tím minimalizujete počet pravopisných chyb či obyčejných překlepů. Já osobně si třeba potřebuji chvilku od psaní recenze odpočinout. Jdu si dát něco k jídlu, popovídat si s mamkou, alespoň na dvacet minut a pak to okouknu ještě jednou před publikováním. Ono to hodně pomůže.

Čeho se byste se ještě v recenzích mohli zkusit vyvarovat? Je toho hodně a věřte mi, že určitě na něco zapomenu. Předpokládejme, že jste zcela svéprávní a inteligentní jedinci, kteří mají pubertální výlevy typu „ježišmarjá, ta hlavní postava..teď zrovna nevím ani jak se jmenovala.. to byla taková krááááva“ už dávno za sebou, má další rada zní – neprotiřečte si. Nemůžete nejdřív vysvětlit čtenářům, jaké neuvěřitelné terno ta kniha je, abyste vzápětí řekli, že ta knížka je perfektní oddychovka. To prostě nejde, neexistuje. Čtenář pak nebude vědět, které vaší větě věřit může, a které by radši neměl.

Celkově si myslím, že člověk, který má cit pro psaní, sám dokáže odhadnout, co je a není vhodné do recenze psát. Takže pokud nevíte, zkuste použít mozek a neplnit jenom strojové rozkazy.

Klidně požádejte některého zkušenějšího kolegu, aby Vám řekl, co na dané konkrétní recenzi je dobře a co špatně. Ale v této chvíli se připravte na všechno. Neptali jste se přeci proto, aby Vás daný člověk chválil, ale aby vám opravdu poradil, co zlepšit. Pamatujte ale, že žádný učený z nebe nespadl. Já jsem ze začátku také nepsala recenze, spíš jsem se jenom tak plácala, protože jsem vůbec netušila. Ale vůbec. Stačí se mrknout na moje první pokusy a pochopíte o čem mluvím. V případě, že máte zájem o to, abych vám trošku snížila sebevědomí, nebojte se mi napsat, nějakou tu recenzi na vaši recenzi klidně zvládnu. Stejně tak jako mnoho dalších bloggerů, jenom se nebojte zeptat, poprosit někoho. Cizí názor je věc hodně prospěšná.

Takže shrnutí tématu recenze a ještě drobné doplnění na závěr:

Nepopisujte děj.
Nespoilerujte.
Minimalizujte počet smajlíků – nejlépe na nulu.
Neprotiřečte si.
Nebojte se vyjádřit svůj názor.
Dejte si pozor, aby vaše recenze byla fakticky správná.
Nevzdávejte to.

O recenzích by se toho dalo napsat hrozně moc, ale každý si musí přijít na to vlastní know-how. A stejně, pokud vás zajímají další podrobnosti, není nic jednoduššího než hodit do Gogolu něco jako „jak napsat recenzi“ /-mimochodem tento odkaz je hodně, hodně užitečný – vřele doporučuju přečíst i pokročilým recenzentům/.

KROK ŠESTÝ – co je to RC a jak ho získat?

Dobře, dejme tomu, že už máte blog s pěkným designem, umíte napsat recenzi a cítíte se na to začít nějakou spolupráci s nakladatelstvím. Osobně bych Vám doporučila v tuhle chvíli ještě tak dva měsíce počkat. Možná tři. Trošku se vypracovat, zajistit si pravidelné čtenáře. Žádné nakladatelství Vám nebude posílat knížky zdarma, když to pro něj nebude výhodné. Zbytečně nepospíchejte.

Já vím, stejně mě neposlechnete, ale já Vám tuhle radu dát musela. Já jsem taky byla hluchá ke všemu a razila jsem si svou. Možná je to tím, že jsem beran, bůh suď, ale zavřela jsem si tím u pár nakladatelství zcela zbytečně dveře.

Tak tedy, dostávám se k nejzáživnější části – recenzním výtiskům. Co je to recenzní výtisk? To je výtisk, který Vám posílá dané nakladatelství a vaším úkolem je ho přečíst a následně napsat recenzi. Někdy je zkrácen nazýváme RC – zkratkou, kterou tady u nás začala používat Syki. A jak nějaký konkrétní recenzní výtisk vyzískat? Stačí si vytipovat nakladatelství, s kterým byste chtěli dlouhodobě spolupracovat, na jejich internetových stránkách si najít kontaktní informace a někde tam bude i e-mail. Nejlepší je samozřejmě psát rovnou do sekce „PR a Propagace“, ale když nakladatelství uvádí jenom jeden e-mail, musíte vzít za povděk i tím jedním.

V tuhle chvíli si připravte tak hodinku čistého času a hodně se snažte, na prvním dojmu závisí úplně nejvíc. Nevím, co píšou do podobných e-mailů ostatní, ale já se na začátek vždy představím, řeknu pár věcí o sobě, o blogu. Pokud jste zaznamenali nějaké větší úspěchy, můžete je zmínit, pokud návštěvnost nestojí úplně za houby, tak ji také nějak nenápadně přihoďte. Nakonec stačí vyjádřit naději, že byste byli rádi, kdyby jste se mohli domluvit na nějaké formě spolupráce, můžete ještě napsat třeba proč jste si dané nakladatelství vybrali a nějaké další informace, u kterých máte pocit, že by tam někoho mohly zajímat. Nezapomeňte se mile rozloučit a podepsat. Znova si to po sobě několikrát přečtěte, dejte pozor na pravopis.. a odeslat.

Teď nastává fáze čekání. Je pochopitelné, že nikdo ze zaměstnanců vámi vybraného nakladatelství nesedí u e-mailu 24/7. Některá nakladatelství odpoví hned, některá třeba za týden a některá nikdy. Tak to je a my, bloggeři, s tím nic neuděláme.

MALÁ VSUVKA – videorecenze

Už jsem skoro skoro chtěla napsat, že končím, ale musím se ještě kratičce zmínit o něčem, co mi trklo do nosu teďko nedávno. Málokdo má na to, aby dělal videorecenze. A obzvlášť pro začátek je to opravdu těžké. Je to sice pochopitelně mnohem rychlejší než psaní recenze, ale mnohem, mnohem náročnější. Musíte se dokázat držet jakési osnovy, neskákat od tématu k tématu, nedělat takové ty nevábné zvuky ve stylu „ééé“, musíte hodně vědět, co chcete o dané knížce říct. Musíte mít příjemný hlas a dokázat zaujmout diváky už v úvodu, protože jinak to všichni po prvních dvaceti ukňouraných vteřinách vypnou. Já osobně videorecenze moc nesleduju, ale jediný člověk, u kterého si myslím, že má na to, aby dělal videorecenze na úrovni je sama vynálezkyně tohoto způsobu recenzování – Rodaw. Něco jiného jsou různé Týdny s knížkou, chvástačky, Týdenní nej.. ale namluvit kvalitní recenzi, je opravdu hodně těžké. Takže začátečníci – naučte se nejdříve o knížkách psát a pak až mluvit. Třeba se mezi vámi časem vyloupne někdo tak šikovný jako je Rodaw, ale ze začátku si to zkuste radši napsat.

Tak to už je opravdu konec. A věřte mi, byla fuška to všechno sepsat. Je mi jasné, že jsem určitě na něco zapomněla a je mi také jasné, že ne každý musí se mnou ve všech bodech souhlasit. I přesto ale doufám, že tato má snaha nebude marná. Snad alespoň trošku usnadním cestu začínajícím knižním bloggerům, já osobně bych na začátku podobné nakopnutí hodně uvítala. V případě, že máte nějaké další otázky, nebojte se napsat – komentáře i můj e-mail jsou Vám k dispozici

Už nějaký ten pátek vystupuji v kybersvětě pod přezdívkou laurdes. Hodně lidí se mě ptá, jak tato přezdívka vznikla a co znamená. Upřímně řečeno, byl to hodně komplikovaný myšlenkový pochod a možná Vám to bude připadat i směšné, ale já Vám to přeci jenom sdělím.

Bylo mi jasné, že nějakou přezdívku potřebuji a nechtěla jsem, aby si kdokoliv spojil moji přezdívku s mým opravdovým jménem, a tak jsem nějaký čas strávila pečlivým probádáváním různých serverů pro budoucí maminky a pokoušela se najít něco, co by se mi zalíbilo. Po týdnu úmorného hledání jsem objevila jedno francouzské dívčí jméno znějící Lourdes. Trošku jsem to vygooglila a polilo mě horko, protože jsem zjistila, že bych se s touto přezdívkou vydávala za dceru Madonny. Nakonec jsem se ale rozhodla pouze změnit jedno písmenko a namísto velkého l jsem začala používat l malé. Byl to rozmar, připadalo mi to víc umělecké, ale teď jsem si na to natolik navykla, že napsat se s velkým písmenem mi přijde jako barbarství. A tak se mezi vámi poprvé objevila laurdes.

Blog jsem zakládala jako anonymní osoba a doufala jsem, že to tak může zůstat. Opak ale byl pravdou a já jsme pochopila, že v dnešní době je to prakticky nemožné. Dlouho mi trvalo než jsem se osmělila a před Vámi, čtenáři, odhalila svoji totožnost. Dnes už s tím ale nemám nejmenší problém.

Jmenuji se Kateřina Kilianová a bydlím v jedné malé vesničce u Plzně, do které naštěstí zajíždí i mhd, takže jsem v tom našem velkoměstě pečená vařená – navštěvuji totiž septimu na jednom z plzeňských gymnázií, z čehož si asi už dokážete odvodit, že za nedlouho oslavím osmnácté oběhnutí naší matičky Země kolem Slunce.

Kromě čtení, školy a přátel se věnuji také volejbalu, ke kterému jsem se dostala úplnou náhodou na začátku třetí třídy. Až po pár měsících se ukázalo, k čemu jsem se upsala, ale to už jsem nechtěla vyskakovat z koloběhu tréninků. Tým, za který už více než deset let hraji, patří mezi republikové špičky, trénujeme čtyřikrát týdně a ačkoliv naše poslední výsledky nejsou zrovna nejlepší, pořád je to dostatečně dobré na to, abych mohla říct, že volejbal hraji „závodně“. Sice to slovíčko nesnáším, ale nejvíce to odpovídá pravdě.

Ještě musím prásknout něco na sebe samotnou, na svoji osobnost. Nejlepší by bylo, kdyby tuhle část napsal někdo místo mě, protože jak známo – člověk na sebe má často velice zkreslený pohled, ale nikoho takového po ruce nemám, tak to asi budu muset dát dohromady sama.

Nemůžu o sobě říct, jestli jsem introvert nebo extrovert, popřípadě pesimista či optimista. Já totiž nespadám do žádné škatulky. Jsem to já, přehnaně upřímná a ukecaná praštěná holka, občas trošku paličatá a drzá – podvědomě se totiž řídím heslem „co na srdci to na jazyku“. Spoustě lidem tento můj přístup vadí, ale já se snažím nic si z toho nedělat. Mně zase vadí jejich pokrytectví a falešnost. Takže v případě, že nejste schopni vyslechnout si krutou pravdu, ani se mě neptejte na názor.

Obyčejně mám hrozně nabitý program – no fakt, zkuste si chodit do školy, čtyřikrát týdně trénovat, mít konverzace z angličtiny, intenzivně blogovat a ještě k tomu mít čas na kamarády, takže kdykoliv se naskytne volný den, trávím ho nejradši v posteli. Jsem totiž lenoch líná, hrozně ráda se jenom tak povaluji, koukám na seriály nebo si čtu.

Když už jsem u těch horších stránek mé osobnosti, taky nejsem zrovna uklízecí typ, vlastně jsem takový ignorant na tyhle věci trošku. Nejradši bych nechala půlku skříně válet na křesle, ale má přehnaně pedantská maminka mi svým křikem neustále připomíná, že boty z tréninku patří do komory, a že ty kytky potřebují zalít víckrát než jednou za měsíc, takže můj pokoj vypadá povětšinou jako ze škatulky. Co se dalších špatných vlastností týče, byli bychom tu ještě zítra, tak můžu jmenovat ještě to, že uvařit umím maximálně tak čaj a míchaný vajíčka. Ale co, i to je lepší než nic.

Hodně lidí se mě také ptá na hudbu. V tomto ohledu jsem také poměrně vyhraněná, mému uchu lahodí především starší skladby – nejčastěji z punkového či rockového žánru. Kdybyste se mě zeptali před rokem, řekla bych, že nejradši mám Green Day, ale teď si to u mě trošku pokazili, protože začali tvořit pouze komerční hudbu – v posledních třech albech jsem bohužel nenašla ani jednu písničku, která by mě nějak víc oslovila. Takže pomyslné první místo nyní připadá Nirvaně. Ne proto, že je moderní poslouchat Nirvanu, ale proto, že je to Nirvana a Kurt. Kurt! A proto, že bych je žrala i kdyby z nebe trakaře padaly.

S blogováním jsem začala už jako malé škvrně, nemohlo mi být víc než deset let. Upřímně řečeno, na jméno toho blogu si už ani nepamatuji. Byl to takový ten blog plný zkopírovaných obrázků a článků plných pravopisných chyb. Ale přece jenom něco mi to dalo – naučila jsem se základně používat server blog.cz. Postupem času ale mé nadšení opadlo.

Druhá vlna blogování u mě proběhla mezi třináctým a čtrnáctým rokem života, kdy jsem se s vervou chopila nápadu živit se prodáváním vlastnoručně vyrobených věcí z korálků. Až zpětně si uvědomuju, jak absurdní je, že něco takového opravdu fungovalo a já jsem si nějakou tu kačku opravdu vydělala.

A nakonec na podzim roku 2011 se v mé hlavě zrodila myšlenka na vytvoření dalších internetových stránek, které by sloužily jako takový internetový deníček plný hudby, knih, mých názorů nebo třeba povídek. Vzhledem k mým ne příliš vytříbeným schopnostem v oblasti informační technologie jsem se rozhodla vydat cestou nejmenšího odporu a po dvou letech opět navštívit blog.cz. A tak jsem si v listopadu založila stránky www.presage.blog.cz. Až později se ale ukázalo, že nejsem schopná psát o všem, o čem bych chtěla. Nakonec moje zaměření vykrystalizovalo a já jsem se někdy v únoru roku 2012 začala věnovat pouze knihám.

V té době nebylo knižní blogování ani vzdáleně tak oblíbené jako dnes, ale mě to bavilo a tak jsem se po večerech oddávala cvakání do klávesnice a čtení dalších a dalších knih. Začalo ke mně chodit čím dál tím víc čtenářů a já jsem viděla, že to nedělám jenom tak pro nic za nic. Postupem času se z vypisování pocitů o knihách staly recenze a já jsem začala spolupracovat s pár nakladatelstvími. Potom už to šlo ruku v ruce, horem pádem – začala jsem organizovat soutěže, účastnit se projektů a tím jsem se definitivně zařadila do škatulky blogujících čtenářů.

Na serveru blog.cz jsem vydržela až do půlky února 2013, kdy jsem se definitivně rozhodla přestěhovat do vlastního. Důvodem byla občasná nefunkčnost hostingu a především pak můj rozmar „být ve vlastním“. V současné době jsem naprosto spokojená, protože dělám to, co mi baví.