laurdes,

• Autor: Richelle Mead
• Série: Pokrevní pouta #3
• Vydání originál: Razorbill, 2013
• Vydání ČR: Domino, 2013
• Klíčová slova: fantasy, YA, upíři

Novopečená maminka Richelle Mead o sobě sice tvrdí, že je šílená prokrastinátorka, nicméně podle počtu knih vydaných za poslední dobu je jasné, že hrozně lže. Od roku 2007 vyprodukovala už devatenáct (jestli správně počítám) plnohodnotných knih a na té dvacáté usilovně pracuje – v originále má totiž čtvrý díl Pokrevních pout vyjít už 19. listopadu. Na český překlad si budeme muset počkat do příštího Valentýna, nicméně oproti prodlevám ostatních autorům je ten půlrok jako nic.

Ještě před pár měsíci si Sydney nedokázala představit, že by se vzepřela nějakému alchymistickému pravidlu. I kdyby nepsanému. Ale co bylo, bylo. Sydney během pobytu v Palm Springs zjistila, že Morojové nejsou stvůry noci a kolikrát se umějí chovat lépe (a jednají s ní upřímněji) než její vlastní lidé. Proč jí Stantonová zamlčuje důležité informace? To si Sydney nezaslouží její důvěru?

Kromě pochybností o alchymistech se musí blonďatá dívka vyrovnávat také s novinkami na milostném poli. Na konci Zlaté lilie se jí Adrian vyznal a je jasné, že tentokrát se nejedná o planý poplach. Adrian v tom lítá a není ochotný se Sydney vzdát. Jak to ale přijme ona? Dokáže popírat své city kvůli povinnostem? Kvůli předsudkům? A chová vlastně vůbec k Adrianovi nějaké city nebo je to pouze chvilkové poblouznění?

V porovnání s prvním a druhým dílem tohoto velice povedeného spin-offu k  Vampýrské akademii je Indigové kouzlo výrazně méně akční. Mně osobně to vůbec nevadilo, myslím si, že my, čtenáři, přeci jenom potřebujeme také nějaký klidnější mezičlánek – než přijde ta bomba v podobě Ohnivého srdce. A bylo opravdu zajímavé sledovat, jak se v Sydney všechno láme, jak se během toho času vyvinula, jak se z ní stává samostatně myslící jednotka, odpoutává se od alchymistů a dokáže si stát za svým.

Richelle dokázala něco fantastického. Vytvořila dvě diametrálně odlišné hrdinky – Sydney a Rose – a přiměla své čtenářky mít ráda obě. Co jsem tak stihla vypozorovat, většinou si dívky v knize oblíbí postavu, která je jim něčím blízká. Já osobně měla vždycky ráda Rose, protože je stejně tvrdohlavá, dynamická a výbušná jako já, pro přátele by udělala cokoliv a nedá se zrovna říct, že by úplně ve všech chvílích byla vzor ctnosti. Prostě se mi jako charakter líbí, mám k ní blízko. Kdežto Sydney je úplně jiná – pořádná, organizovaná, pravidly posedlá. Miluje kávu a počítá kalorie. A popírá své city k Adrianovi. Za normálních okolností bych takovou holku nemohla vystát, ale Richelle jí vtiskla tak osobitou tvář a věnovala jejím myšlenkovým pochodům tolik času, že jsem se dokázala od některých věcí oprostit a mám Sydney svým způsobem také moc ráda. Rose je sice moje srdeční záležitost, ale Sydney je důkaz toho, že Richelle umí psát a vytvářet správně komplikované charaktery.

Indigové kouzlo je profesionálně napsaná knížka, která má k pokusům začínajících young adult píšících autorek opravdu hodně daleko. Vím, že Richelle má celý koncept Pokrevních pout promyšlený už od prvního dílu – a díky tomu jí všechno tak krásně vychází a v dalších dílech jí to bude krásně zapadat do sebe. A na to se moc těším. Protože pamatujte, jsme teprve v první půlce. A u VA ten pořádný hukot také nastal až v posledních dvou knihách, takže myslím, že se máme hodně na co těšit.

Indigové kouzlo si ode mě odnáší zasloužených devět hvězd a vězte, že rezervu si nechávám jenom proto, že vím, že to bude ještě lepší.

Chtěla bych touto cestou poděkovat nakladatelství Domino za poskytnutí recenzního výtisku.