laurdes,

• Autor: Caterine Fisher
• Série: Inkarceron #1
• Vydání originál: Hodder Children’s Books, 2007
• Vydání ČR: Knižní Klub, 2010
• Klíčová slova: dystopie

Série o Inkarceronské věznici není žádná prvotina britské spisovatelky Caterine Fisher, zato však můžeme říct, že patří k jejím daleko nejznámějším počinům. Po prvním díle následují ještě další – Sapphique, který už je také přeložený do češtiny.

Inkarceron je naprosto nevídaný výsledek experintování mnoha Sapientů, což je jiný název pro vědce. Je to živé vězení. Sleduje vás. Komunikuje s vámi. Hází vám klacky pod nohy. Nenechá vás být šťastnými. Každý sní o Útěku, stejně tak jako sedmnáctiletý Finn. U něho je ta touha umocněna ještě tím, že věří tomu, že své dětství prožil Venku, v normálním světě, kde v noci na nebo září hvězdy, kde kvetou kytky.

Takovou protiváhou je dívka Claudia, dcera Správce, která je ve světě Venku nešťastná. Zapomněla jsem se zmínit, že Venku panuje Doba, která je přísně dodržována kvůli Protokolu. Už se v těch malých a velkých písmenech ztrácíte tak jako já? Správce. Doba. Protokol. Sapienti. Říše. Rozsvícení. Královna. Všude jsou ta zatracená velká písmena. Právě to je jediná věc, kterou bych knížce vytkla. Ze začátku jste vrženi do děje a chvíli vám bude trvat než se zorientujete.

Ale zpátky ke Claudii. Její otec ji má pouze jako loutku. Chce ji provdat za následníka trůnu. S tím se ovšem Claudia nechce smířit, a tak se společně se svým učitelem Jaredem pokouší dostat do Inkarceronu, protože obyvatelé Říše věří, že v Inkarceronu je vše dokonalé. Že to není tak úplně pravda poznává Claudia až ve chvíli, kdy ukradne Klíč k vězení, díky kterému dokáže komunikovat s Finnem a jeho přáteli, kteří mají druhý takový a pokoušejí se utéct.

Jeden detail, který bych knize tak trošku vytkla je fakt, že se tam nachází na můj vkus až moc náhod. Jedna, dvě, tři náhody – v pohodě. Dobře i víc. Ale sto padesát šest náhod? To je Inkarceron. Rýpnu si asi do těch nejokatějších – Není drobet zvláštní, že Claudia narazila ZROVNA na Finna? Není zvláštní, že si Finn pamatuje ZROVNA sedmé narozeniny /jediné jeho osobní setkání s Claudií/? Není zvláštní, že se oběma hlavním hrdinům dostal Klíč do rukou ZROVNA skoro ve stejný okamžik? Není zvláštní..? – Takhle bych mohla pokračovat až do zítřka..

Jak už jste si zajisté stačili všimnout, kniha má dvě dějové linie, Claudiininu a Finnovu, které se na konci propojí. Málokdy se stane, že by mi sedly hned obě dvě hlavní postavy, ale tentokrát se nemožné stalo skutečností. Obdivuju Claudii pro její chytrost a především pro její odvahu vzepřít se otci, vzepřít se společnosti, konvencím. Udělat to, co udělat chce a ne to, co se od ní očekává. I přesto, že se Správce po celý její život snažil udělat z ní svoji loutku, Claudia má vlastní hlavu. tvrdohlavá a umíněná. Někdo by to považoval za špatné vlastnosti, ale já ne, protože jenom takhle se nestane hloupu husičkou, která všem všechno odkýve.

Na druhé straně máme Finna, který ani po několika letech života mezi Špínou, nejhoršími odpadlíky Inkarceronu, zlodějíčky a vrahy neztratil své svědomí a nestal se z něj necitelný hajzl. Nespadá do škatulky „dokonalý prototyp kluka ze současných YA knih“ za což jsem autorce hodně vděčná. Konečně kniha, kde nemáme žádné vsuvky alá „je neskonale krásný“.

Na druhou stranu nemůžu jenom chválit. Hned po dočtení jsem byla nadšená, s odstupem se však kniha zařadila mezi mnoho dystopií, které jsem měla možnost číst. Pouze jako lehce nadprůměrná – ne nejlepší. Sedm hvězdiček.