laurdes,

Ahoj všem.

Před víc než týdnem jsem Vám slíbila denní vlogy z Turecka. A dneska? Jsem doma a za celý ten týden jsem nenatočila jediné video a nenapsala jediný článek týkající se té krásné slunné země. Proč? Protože wifina byla na prdlačku. I když, to je asi výmluva. Prostě proto, že jsem na to neměla čas. A tak to zkusím v krátkosti převyprávět teď.

PŘÍPRAVA
Co se přípravy týče, nic jsem nepodcenila. Plavky byly připravené už dlouho dopředu, další oblečení jsem nepotřebovala a výběr knih prošel několika koly také v patřičném předstihu. Do finále se /kvůli určitým váhovým možnostem mého zavazadla/ dostalo pouze těchto šest knih – Dech, Zlatá lilie, Noční cirkus, Kolumbova záhada, Loď mezi hvězdami a Přechod. Říkala jsem si, že kniha na den musí stačit, obzvláště když Přechod je tak tlustý. A tak jsem, po krátké návštěvě oslavy několika kamarádek ze třídy, společně s našima vyrazila v pátek asi v jedenáct večer směrem ku Praze, vstříc novým dobrodružstvím. A těch bylo, to zase né, že né!

LETIŠTĚ, LETADLO, LETIŠTĚ
V Praze na letišti to byla pohodička. Dorazili jsme s pořádným předstihem, nikde se netvořily fronty, odbavili nás rychle a ještě jsem se se ségrou stihla podívat na TVD, protože jsem to dřív nestihla. Ve tři nás nahnali do letadla a tradá – směr Turecko. Cesta v letadle byla krutá, neboť se mi nepodařilo ani zamhouřit oči, na čtení jsem byla unavená a tak jsem jenom tupě čučela do sedačky před sebou a poslouchala sestry pravidelné pochrupkávání. No dobře, chrápala jak starej vožrala. I na místním tureckém letišti v Antalyi proběhlo všechno překvapivě rychle a po hodinové cestě autobusem nás delegátka s panem řidičem zanechali před pěkně vypadajícím hotelem na pospas recepčním, kteří uměli anglicky/německy asi tak jako my turecky.

HOTEL
Po drobných potížích jsem se nakonec s nejhezčím Turkem široko daleko domluvila na tom, že můžeme jít na snídani, že pokoje budou až po mittagessenu, ale že si můžeme change clothes na záchodech a jít už na pláž. Upřímně řečeno, vzhledem k tomu, že jsme měli All Inclusive, čekala jsem snídaňové hody. A ty nebyly. Alespoň ne tu první snídani. Byla jsem ráda, že jsem sehnala čokapik a džus. Až o den později jsem zjistila, že jsem neobjevila nejdůležitější místnost s palačinkami, tisíci druhy úprav vajíček a dalšími dobrotami, kterými po ránu opravdu nepohrdnu. Každopádně, zpátky k první snídani – tu jsme snědli, pak jsme na těch záchodech changeovali naše oblečení do plavek a vydali jsme se k moři. A v tu chvíli začala dovolená. Vůbec mě v tu chvíli nezajímalo, že jsem vzhůru už víc než 30 hodin, že mám pravděpodobně trošku zbytkového alkoholu v krvi z oslavy a že ta voda je nechutně slaná. Prostě svítilo sluníčko, moře pěkně šplouchalo a já jsem byla spokojená.

Hned po chvilce nás objevil nejotravnější a nejmenší člověk v hotelu. Jmenoval se Oskar a představil se jako hlavní animátor. Ačkoliv jsme chtěli být v moři, hned nás donutil hrát pétanque. A taky si zjistil, že už jsem plnoletá a že mě teda může bez výčitek dostat do postele. Zprvu se všem členům mé rodiny zdálo velice vtipné přivádět mě do trapných situací, ale velice rychle pochopili, že jestli si mě chtějí odvézt zpátky do ČR, musí mi naopak pomoct. A tak se stalo, že i má extrémně škodolibá sestra mě pravidelně informovala o tom, kde se ten smeták s růžovým šátkem na palici objevil a snažila se mě krejt. A to už je fakt co říct. I přes všechny důsledné únikové manévry si Oskar vždycky našel záminku pro to, aby si přišel sednout ke mně popovídat, aby mi nutil hrát vodní pólo nebo beach /ještě, že se nikdy nedozvěděl, že volejbal hrát umím, to by byla katastrofa!/ nebo aby ze mě mámil jakýkoliv kontakt.

Dalším velkým zážitkem pro mě bylo jídlo. To, že se první snídaně nepovedla /čti: to, že je laurdes blbá a nenašla nic jinýho než čokapik/ jsem si v následujících dnech bohatě vynahradila. No aby také ne, když jsem si přivezla dvě kila navíc domů! Celodenní přístup ke kebabu a pizze, v poledne a večer grilované maso všech druhů, místní speciality, zelenina na 35854 způsobů/škoda, že sním maximálně tak rajče a to ještě omylem/.. a nesmím zapomenout na sýry. Ty byly taky úžasný. A zmrzlina. Bože, pošlete mě někdo zpátky, prosím!

Když už mluvím o té zmrzlině.. – hned v pondělí při večeři byl můj jídelní orgasmus dovršen příchodem jednoho opravdu šikovného chlapíka. Takhle moc jsem se už dlouho nenasmála, koukaly jsme se na něj se ségrou víc než hoďku a v průběhu večera jsme se u něj stavily obě třikrát.

Další videa najdete na mém youtube kanálu, protože to prostě nešlo nenahrát.

Několik následujících dnů /až do čtvrtka/ jsme trávili neustálým přesouváním od moře k bazénu a od bazénu k moři, střídáním tobogánu se širokou klouzačkou, čtením a velice zajímavou čelendží – kdo objeví jako první koktejl, který se bude dát pít. Ale jo, nakonec jsme těch čtyřicet nahrubo přebrali a přišli na to, co je mňamka a co by se mělo rovnou lít do kanálů.

Také jsem přišla na velice originální zábavu – na široké klouzačce jsme začali jezdit s matračkama, čímž pádem jsme byly schopní dojet asi tak deset metrů ještě po vodní hladině. Já vím, jsme prostě jelita, ale byla to bžunda.

Čas v hotelu plynul poklidně, moc jsme se nedružili a spíš jenom tak dovolenkově jsme si užívali rodinné pohody, knížek a sluníčka. Ani večerních animátorských aktivit jsme se moc neúčastnili, ale středeční program nás opravdu zaujal – volba missáka. A tak jsme udělali výjimku a večer jsme se zdrželi u poolbaru /to mi přivádí na myšlenku, že jsem skoro celou dovolenou nevěděla, že poolbar je bazénový bar, ale myslela jsem si, že si táta vymyslel vlastní slovíčko a z nějakého důvodu se mu tento bar zdá pouze poloviční/. O půl desáté na pódium vyběhla pětice kandidátů a v podstatě od začátku bylo jasné, kdo vyhraje. Čtyři svalnatí mladíci počínaje 24 lety /a konče nevím čím, protože porozumění německých číslovek mi moc nejde/ byla doplněna pětašedesátiletým showmanem, Rudym, který se toho rozhodně nebál. Po promenádě do půl těla, při které bylo především u adepta č. 1 hodně na co koukat a u posledního hodně čemu se smát, následovaly netradiční soutěže. Je zbytečné je tady vypisovat, zmíním se jenom o té, kdy si každý vylosoval písničku a během doby trvání písničky měl za úkol rozdat co nejvíc pus. Když nějaká holka nechtěla pusu, mohla si zakrýt půl tváře a tím dát najevo, že se tutý trapácký disciplíny účastnit nebude. Já na tohle teda nejsem, fakt ne. Ale ten první, to se prostě nedalo jinak. Takže poslušně hlásím, teď ve středu jsem dostala pusu od nejhezčího člověka na zeměkouli. Jo a vyhrál Rudy. Ale zpátky k tomu, co Vás zajímá!

MANAVGAT
Protože se ve čtvrtek udělalo ošklivě /čti: bylo pětadvacet a pod mrakem/, rozhodla rodinná rada, že toto dopoledne padne na oltář nákupů. A protože jsme bydleli uprostřed obchodové pouště – to si představte jako nepřeberné množství hotelů, u kterých nejsou téměř žádné krámky, rozhodli jsme se vydat vstříc tureckému maloměstu s pravidelnými čtvrtečními trhy, kde se dá prý sehnat „úplně všechno“.

Vylezli jsme z hotelu a už na nás mával taksikář /ano, mají taksi ne taxi/, abychom se s ním svezli. Taťka mu vysvětlil, že chceme zu Fuß gehen. Ovšem hned jak to dořekl, už se ze zatáčky vyřítila dolmuša /bůh suď, jak se to skloňuje, já jsem se rozhodla pro dolmušu – bez dolmuši/y jako ženu – bez ženy/ a máma začala na řidiče zběsile mávat a na nás povykovat „dělejte, dělejte“. Pan taksikář se nestačil divit a my vlastně také ne – hned o pár okamžiků později. V takovém mikrobusu, který měl kapacitu 23 sedících a 25 stojících lidí, se nás v tu chvíli mačkalo zhruba šedesát a ještě jsme jeli k dalším hotelům vyzvednout ještě zhruba dvacet lidí. Ne nekecám. A když jsem použila výraz „jeli“ spíš než civilizovanou jízdu si představte libovolný úsek Kobry 11. Pan řidič měl ale všechno pod kontrolou – dvěmi slůvky dokázal zpacifikovat celý autobus – na ty vevnitř řval weiter, weiter a myslel tím, že se máme smrsknout, ty venku zase pobízel výrazivem schneller, schneller, a když mu někdo vjel do cesty, tak prostě troubil. A světe div se, ono to fungovalo.

O dvacet minut později nás vypustil uprostřed Manavgatu a my jsme po drobné orientační kolizi opravdu došli k trhům. Abych vše uvedla na pravou míru – z duše se mi příčí nějaké handrkování o pár kaček či zkoušení všeho na ulici mezi miliardou chtivých turistů a pobíhajícím dobytkem. Jenže to jsme měli zůstat v hotelu. Prvních tak deset minut jsme byly s mamkou zaprdlý, ale pak jsme pochopily, že tohle je naše šance. V rychlém sletu jsme pořídili/y /asi se hodí spíš ypsilon, táta za náma chudák ta vlál a dělal peněženku/ několik triček, kraťasy, kožený pásek, tašky do školy pro mě i ségru, několik desítek náramků a dalších ptákovin. Vzhledem k tomu, že „obchodníci“ byli zvyklí ceny hodně.. hodně nadsazovat, musela jsem se dát do smlouvání. Ano, já. Protože máma umí cizojazyčně maximálně ukazovat čísla na prstech a táta se do toho nehodlal plést. Prvně to šlo ztuha, ale na získávání nějaké extra praxe nebyl čas. Pásek jsem z 30€ stáhla na 11€ a tašky měly stát každá 18€, tak jsme měli obě za 21€. Jo, to ale nebyl zlatý hřeb. Už už to vypadalo, že odejdeme, ale mamka ještě objevila jeden zapadlý obchůdek s koženými kabelkami a bylo to jasný. Celkem jsme si odnesly tři. Ale předvedla jsem heroický výkon – stáhla jsem to skoro o sto euro. I tak táta vypadal, že ho trefí šlak.

TURECKÁ MENTALITA
Vzhledem k tomu, že jsem byla v Turecku poprvé a nikdy jsem se neobtěžovala zjistit si o této zemi více, některé věci mě opravdu zaujaly a ráda bych se s Vámi ještě o pár poznatků podělila. Jako ve většině turistických středisek se tam žije dvojím životem – jedním pro obyčejné obchodníky, řidiče dalmuš či zemědělce a druhým pro bohaté návštěvníky především ze střední Evropy a Ruska. Ten rozdíl je opravdu markantní, cestou k hotelu jsme viděli spoustu polorozpadlých budov, děti hlídající dobytek či různá malá tržiště a pak jsme přijeli do hotelového komplexu a tam všechno nablýskané a perfektně připravené pro nás, hosty. A když vidíte ten kontrast, jak tam žijí oni a jak si tam my, Evropané, přijedeme a máme se tam jak prasata v žitě.. to Vás hodně donutí se zamyslet. A přes to všechno jsou všichni tak optimističtí, milí a neustále dobře naladění. Asi mi teď budete odporovat, že musí. Jo, částečně je to pravda, ale poznala jsem tam spoustu lidí, kteří by takoví i kdyby nemuseli. Na recepci nám vždycky pomohli s každým problémem, číšníci se můžou přetrhnout, abyste se cítili jako v ráji, hrozně hezky se chovají k malým dětem a celkově.. prostě to tam funguje úplně jinak než u nás. Tak hezky, bezprostředně. Už jenom z toho titulu jsem bakšišem opravdu nešetřila. Nechci říct, že jsme nějak bohatí, takovou dovolenou jsme si mohli dovolit poprvé po pěti letech, protože se dostavoval barák a kupovalo se auto a dělal se bazén a bla bla bla, však to znáte. Ale i tak jsem během posledního dne zaměstnancům tajně rozstrkala víc než 20€, protože ty vděčné pohledy dokazující, že oni ty peníze potřebují víc než já, ty mi za to stály. A kdybych mohla víc, tak bych neváhala, fakt ne.

Loučení alespoň pro mě nebylo moc těžké, protože jsme se s nikým dalším moc nekamarádila, a proto mě opravdu zaskočilo, že všichni věděli, že odjíždíme a podle toho se také chovali. Oskar se pokusil dokonat svůj plán s postelí, dostala jsem tajně tři papírky s emaily a rozdala jsem dva facebooky. Když k tomu přičtu pět pozvání na diskotéku, nabídku k sňatku /na trhách se ke mě někdo vrhnul se slovy bjůtifl lejdy a už si klekal/ a sedm telefonních čísel, které jsem posbírala během celého týdne, říkám si, že jestli se tady u nás nevdám, protože mě nikdo nesnese, zajedu si do Turecka.

Něco Vám povím, bylo to pěkné.. co pěkné.. bylo to kurevsky perfektní, ale přesvědčila jsem se o tom, že být týden v kuse jenom se sestrou a rodiči je nad mé možnosti, protože práh mé frustrační tolerance dneska spadl hluboko pod nulu. A že miluju české deky, které neštípou.

Všechny fotografie jdou klepnutím myší zvětšit na původní velikost.