laurdes,

Nejsou to ani dva dny, co jsem se poprvé rozčilovala nad svým nelehkým osudem. V tu chvíli jsem pochopitelně upřímně doufala, že co nejdelší dobu nebudu mít tu čest vytvořit další článek do této rubriky. Pletla jsem se. A hodně.

O čem budu mluvit tentokrát? Není to nikdo jiný než naše milovaná pošta. Ano, ano – přesně ta společnost, která má zařídit, že naše nadmíru očekávané balíčky dojdou co nejrychleji a co možná v nejzachovalejším stavu. A abych nezapomněla – která by nám možná občas mohla hodit do schránky ten lísteček, že na jejich pobočce něco máme, něco, co třeba už pekelně dlouho očekáváme.

Nad tím, že když mám chuť udělat si výlet na poštu, znamená to vyhradit si pár hodin volného času a kupu nervů, už snad ani nemá cenu se pozastavovat. To je věc samozřejmá. Na to, že ve schránce najdete lísteček, že si máte něco vyzvednout balíček a doporučený dopis, přestože jste vlastně celý den nevystrčili nos z baráku, protože jste na ten daný balíček a dopis celou dobu čekali, jsem si také už zvykla. Ale na co si nezvyknu jsou tři zcela neomluvitelné věci.

Když někdo používá falešnou reklamu.

Nechápete o čem mluvím? Dnes podáte, zítra dodáme. To tak, kdyby se jim to povedlo aspoň u třetiny zásilek, tak bych byla hodně překvapená. Dokonce jsem ochotná pochopit, že před Vánoci to doručování bude trvat třeba týden. Ale když se můj vánoční dárek pro sestru zaseknul na necelé tři týdny na poště v Kroměříži, přestože na trase Praha – Plzeň leží maximálně tak Beroun, to už jsem viděla červeně.

Když je moje zásilka rovnou k vyhození.

Dobře, to se nestává zrovna často, ale ke konci listopadu se můj telefon začal dožadovat pozornosti zhruba v půlce hodiny matematiky. Tak jsem si pochopitelně udělala výlet na záchod, aby mi jeden nevrlý pán oznámil, že stojí před mým domem a má pro mě Balík do ruky. Tak jsem mu vysvětlila, že tam mě asi nenajde, protože jsem ve škole, ale že když otevře branku a nechá mi ten balíček na verandě, tak aby na něj nenasněžilo, tak že to bude bohatě stačit. Jaké bylo mé obrovské překvapení, když jsem o pár hodin později našla něco podivně rozmoklého postaveného na popelnici. Naštěstí takhle to navlhnutý dvd přežilo, protože přece jenom mělo takový ten průsvitný umělohmotný obal, ale představte si, že by v tom byla knížka! No jo, asi by ho ubylo, kdyby udělal těch pět kroků a dal to pod střechu.

Když mi 31. prosince přijde výhružný lísteček se slovy „Opětovná výzva k vyzvednutí balíčku“.

Já nevím, jak vy, ale já si vysvětluji slovo „opětovná“ jako něco, co je po několikáté. Tudíž bych celkem logicky očekávala, že něco té opětovné výzvě bude předcházet. Ale ouha, nepředcházelo. Takže mi posledních 10 dní ležela na poště knížka, kterou jsem opravdu hodně, ale hodně moc chtěla. A jak se tahle nemilá situace řeší? To máte tak, musíte udělat velký oči na rodiče, aby vás hodili do města, pak si vystát čtvrt století na poště, aby to nepropadlo a milá knížka k prvnímu lednu příštího roku neputovala zpátky k odesílateli. A to ani nemluvím o tom, že když tu „opětovnou výzvu“ házeli do schránky, tak jsme byli doma. Třeba malý crr by vůbec neuškodilo.