laurdes,

• Autor: Kerstin Gier
• Série: Drahokamy #3
• Vydání originál: Arena, 2010
• Vydání ČR: CooBoo, 2013
• Klíčová slova: cestování časem, fantasy, YA

S Gwendolyn, obyčejnou a veselou dívkou, která zdědila neobyčejný časocestovací gen se již známe z předchozích dvou dílů. Tentokrát ji však zachvacuje už od začátku knihy velký srdcebol, který má na svědomí její mužský protějšek, majitel téhož časocestovacího genu, Gideon de Villiers. Naštěstí má Gwendolyn věrnou kamarádku Leslie a kupu práce, takže ji nezbývá moc času, aby si hrála na pokojovou fontánu.

Během skákání do minulosti, které bylo zapříčiněno povinnými návštěvami soaré v 18. století či elapsování za účelem vyčerpání denní elapsovací kvóty se toho Gwendolym dozvěděla o sobě a své rodině poměrně dost. Přesto všechno je to pořád ještě málo, a tak se musí tajně vypravit za svým dědečkem, který patří mezi malou skupinku lidí, které může Gwen důvěřovat. Pomůže jí dědeček přijít na to, proč Lucy a Paul nechtěli uzavřít kruh? A co se stane, když bude do chromatografu načtena krev všech skokanů v čase?

Kromě ústřední dvojice a věrné kamarádky Leslie se v závěrečném díle ze série Drahokamy setkáváme také se všemi Strážci, panem Veverkou, protivnou Charlotte a zbytkem Gwendolyniny rodiny – jak té současné, tak té minulé. A nesmím zapomenout na nejprotivnějšího démona chrliče na světě, ctěného Xemeriuse, který do příběhu vkládá svůj sarkasmus, který je v některých chvílích opravdu k nezaplacení.

Kromě problému okolo chromatografu a elapsování tu pak máme samozřejmě problém s Gideonem, který se chová neuvěřitelně nevypočitatelně. Chvíli se s Gwendolyn líbá, pak se nechá slyšet, že to všechno bylo jenom na oko, vzápětí se omlouvá a navrhuje kamarádství. Jak se s tím má pak chudák holka vyrovnat, že?

Zelená zcela bez diskuze patří mezi ten typ knížek, kdy vůbec neřešíte, jestli dotyčná spisovatelka umí psát, či jestli je ta knížka logická. Protože od prvních stránek je zcela jasné, že Kerstin je někdo, kdo se pro psaní doslova narodil. Hraje si s přítomností a minulostí s elegancí sobě vlastní, přílišně nekombinuje, pouze vypráví pohádku pro holky. A je jedno, jestli je jim čtrnáct nebo čtyřicet jedna. Dalším plusem je pro mě fakt, že si autorka s přehledem vystačila s Gideonem, nepotřebovala do toho motat žádného „hodného kamaráda“ či vytvářet nějaké milostné mnohoúhelníky. Prostě si vystačila s málem, což je také umění samo o sobě.

Kerstin Gier a jejímu od prvních stránek promyšlenému příběhu nemůžu dát míň než pět hvězdiček, pak posílám hvězdu Gideonovi za to, že dal sám sobě na budku, Xemerius si zaslouží aspoň dvě další – to už jsme na osmi. Ještě jednu má ode mě Gwenny za svůj výrok „prostě se mi chtělo“. A poslední, ta desátá, hvězdička putuje k opilé Charlotte, aby jí nebylo líto, že ji tak podfoukli. Jenom mi mrzí, že to už končí, víc takovýchto svěžích sérií.