laurdes,

• Autor: Dagmar Hilarová
• Vydání originál: Fragment, 2012
• Klíčová slova: deník

Dagmar Hilarová byla česká básnířka a spisovatelka (1928-1996). Těžiště její práce bylo v tvorbě pro děti. Za svůj život publikovala přes šedesát knih a přispívala do vice než šedesáti časopisů. Málokdo ale ví, že jako malá strávila několik let v Terezínském koncentračním táboře. Kniha Nemám žádné jméno je soubor vzpomínek, zápisků, fotografií, básniček.. právě na toto nešťastné období.

Kniha vypráví příběh židovské dívky, která musela opustit svou rodinu a připojit se k ostatním, kteří byli transportování do Terezína. V Terezíně si píše deník, v kterém vykresluje svůj současný život takový, jaký skutečně je. Plný utrpení, smutku, slz, ale i lásek a nadějí na lepší zítřky. Na dny, kdy skončí válka a všichni se budou moci vrátit domů k těm, které v tom světě za hradbami museli zanechat. Deník je doplňován velice pěknými básničkami a dobovými fotografiemi.

Myslím, že v tomhle případě nemůžeme hodnotit knihu jako nějaké umělecké dílo, ale spíš celou osobu paní Hilarové. Je neuvěřitelné, že se někomu podařilo přežít takové podmínky. Proč teda říct o knize, že je skvělá? Proč to neříct rovnou o spisovatelce? Je skvělá! Je dokonce úchvatná, neuvěřitelně silná.

Já asi nevím, proč jsem si chtěla knihu Nemám žádné jméno přečíst. Nesnáším knihy a filmy podobného tématu, protože jsou pro mě mnohem horší než čtení nejhoršího hororu. Protože u hororu vždycky víte, že to může být dost dobře fikce, ale u knihy nebo filmu takovéhleho formátu je jasné, že to prostě a jednoduše z prstu vycucané není. Takové hrůzy se opravdu děly a to je pro mě asi to nejhorší. Ten pocit, že někdy někdo dovolil, aby se něco takového dělo. Ještě v takové míře.

Ale to už jsem se odchýlila od recenze. Knížce dám sedm hvězdiček, ale prosím, neberte to nikdo tak, že by nebyla tak dobrá, aby dostala víc. Je hodně dobrá, svým způsobem je to jedna z nejlepších knih ve svém žánru, ale já žádné knize tohoto žánru nikdy nebudu moct dát plný počet, protože jejich čtení bytostně nesnáším. Ale přesto jsem ráda, že jsem si Nemám žádné jméno přečetla. Hodně mi to rozšířilo obzory a donutilo mě to se zamyslet..