laurdes,

• Autor: John Green
• Vydání originál: Speak, 2005
• Vydání ČR: Knižní Klub, 2013
• Klíčová slova: hledání, silný příběh

V současné době šestatřicetiletý spisovatel, vlogger a držitel mnoha prestižních ocenění, John Green, se českým čtenářům poprvé představil knihou Hvězdy nám nepřály. Ta u nás sklidila velký úspěch (ostatně jako ve zbytku světa), a proto bylo jen otázkou času, kdy se nakladatelství Knižní Klub začne zajímat o spisovatelovu prvotinu, o knihu Hledání Aljašky.  A tak se i stalo, nakladatelství se zajímalo, moc zajímalo – takže kniha v překladu vyšla na začátku listopadu tohoto roku.

Miles je obyčejný, průměrný a nudný. A nemá žádné kamarády. Proto se ani nemůžeme divit, když se rozhodne ve svých sedmnácti letech opustit teplou Floridu a vydá se „hledat velké Možná“ do soukromé školy Culver Creek, kde studoval i jeho otec.

Ihned se seznamuje se svým spolubydlícím, „Plukovníkem“, a fascinující sebedestruktivní dívkou, Aljaškou Youngovou, do které se okamžitě zamiluje.  I přesto, že Milesova láska je neopětovaná, sám si uvědomuje, že v nové škole zažívá nejkrásnější okamžiky svého života – poprvé někam patří. Čtenář ale podvědomě tuší, že Milesovo štěstí nebude trvat do nekonečna, jelikož každá kapitola je uvedena počtem dní, které zbývají „do něčeho“. Do něčeho, co Vám roztříští srdce na milion kousků a vy si zase budete říkat, jak je ten život neuvěřitelně nefér.

Tou událostí ale kniha nekončí – a to je na tom to nejlepší. Mám pocit, že někteří autoři by byli schopní v tuhle chvíli ukončit celý příběh a nechat čtenáře tápat, ale John Green se k tomu postavil čelem a pokračoval v psaní. A díky té druhé půlce, díky tomu, že si Green uměl poradit, nemůžu srazit jeho provtině ani hvězdičku.

Na knihách Johna Greena se mi líbí, jak výjimečné charaktery dokáže tento spisovatel ve svých myšlenkách stvořit, a jak elegantně a laskavě zvládá tyto postavy zapasovat do děje. Ačkoliv téměř všichni studenti Culver Creeku kouří, opíjejí se a vymýšlejí kanadské žertíky na své učitele, čtenář nemá jinou možnost než si je zamilovat a jejich drobné prohřešky jim velkoryse (a občas i rád) odpustí. Protože každý z nás si prošel tím složitým obdobím během dospívání, kdy hledal sám sebe, smysl života a možná i nějaké to „velké Možná“.

O Hledání Aljašky bych mohla mluvit hodiny a hodiny, a přesto bych se nedokázala vyjádřit a popsat své pocity. Spousta čtenářů se po přečtení Hvězd a Aljašky pokoušejí tyto dvě knihy srovnávat, ale já si myslím, že je to nesmysl, jelikož jsou diametrálně odlišné. Jedna je o umírání a druhá o hledání, jedna má pedofilní houpačku a druhá patriarchální paradigma. Obě jsou svým způsobem nepřekonatelné, ale já stejně vždycky budu nejvíc milovat Charlieho.

Chtěla bych touto cestou poděkovat nakladatelství Knižní klub za poskytnutí recenzního výtisku.

• Autor: John Green
• Vydání originál: Dutton Books, 2012
• Vydání ČR: Knižní Klub, 2013
• Klíčová slova: rakovina, silný příběh

Pro někoho přeceňovaný spisovatel, pro mnohé však autor nejcitlivějšího a nejlepšího příběhu o rakovině, John Green, se narodil před dvaceti šesti lety v Indianě. Ve věku dřívějším než mnozí z nás jsou vůbec schopni zvládnout maturitu, se tento nadaný spisovatel poprvé předvedl světu – a to s knihou, která nese velice neobvyklý název – Hledání Aljašky. Od té doby sbírá jedno ocenění za druhým a píše stále lepší a lepší knihy. Důkazem kvality Johna Greena je bezpochyby i jeho poslední počin, který je zároveň jedinou jeho do češtiny přeloženou knihou, Hvězdy nám nepřály.

Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Hazel. Hazel Grace Lancasterová. Nespadá do škatulky klasických YA hrdinek – neumí číst lidem myšlenky, nedokáže věštit budoucnost ani nemá žádné nadpozemské rodiče. Ba co hůř, je to obyčejná dívka s neobyčejnou nemocí, která je shodou okolností smrtelná. Ve třinácti letech Hazel diagnostikovali rakovinu štítné žlázy, kterou ustála, aby se vzápětí ukázalo, že rakovinovým buňkám se v jejím těle extrémně líbí, takže se pouze přesunuly, tentokrát do plic.

Jak by se měl v šestnácti letech chovat člověk, který co nevidět zemře? Nejlepší možné řešení je zamilovat se. A ona se zamilovala.. tak, jako když člověk usíná: pomalu a pak najednou docela. Tím chlapcem není nikdo jiný než Augustus Waters. Je až neuvěřitelné, jak si jsou Hazel s Gusem nenásilně podobní. Ona má rakovinu, on protézu. Ona chce vědět, co se stalo s křečkem z její oblíbené knihy a on chce ji.

Výjimečnost Hvězd nespočívá v tom, že by Hazel byla nejchytřejší, nejkrásnější nebo nejstatečnější knižní hrdinka s rakovinou, ale především v osobitosti humoru obou hlavních postav, který posouvá obyčejný příběh o poměrně klišoidním tématu do úplně jiné dimenze. Ano, opravdu. Nebýt toho, že Vám Hvězdy dokáží vykouzlit na tváři úsměv a nebýt toho opravdu originálního – přesto však citlivého pojetí – by se Johnova knížka zařadilo po bok dalších rádoby-na-city-hrajících knih.

Po celou knihu se budete cítit jako na té pedofilní houpačce, kterou se Hazel rozhodla raději prodat. Chvíli budete Johna Greena milovat za to, že knihu napsal, a chvílemi ho budete nenávidět za to samé. Budete přitrouble usmívat a na závěr pak možná i plakat. Já jsem ze sebe pokojovou fontánu neudělala, ale jenom proto, že jsem se rozhodla na konec dívat z jiné perspektivy než zbytek čtenářů. Měla jsem pocit, že je to tak správné. Hazel a Gus pro sebe měli víc lásky a šťastných okamžiků než jiní po celý život. Můžou být vděční alespoň za to, čeho se jim dostalo. A nejlepší na té knížce je, že oni si to opravdu uvědomují.

Nevím s jakým úmyslem psal John Green celou knihou, nevím pro jakou skupinu byla určená, ale já bych neváhala a strčila ji do ruky dědečkovi, mladší sestře i jednomu natvrdlému punkerovi od nás z vesnice. Každý, doslova každý si z té knížky může něco odnést. Hvězdy, které Hazel a Gusovi nepřály, nám, čtenářům, stejně jako všechny knihy o rakovině připomenou, že zdraví je to nejdůležitější, co máme a hned v závěsu stojí naše rodina.

Ráda bych napsala něco smysluplnějšího, ale jsem plná dojmů a pocitů; na rozdíl od ostatních jsem Hvězdy zavírala s tím, že autor na konci odvedl překvapivě dobrou práci, protože i přesto, že konec je smutný, já jsem cítila, že je správný. A teď už jenom poprosím toho nahoře, aby nám poslal nějaký lék na rakovinu.

Chtěla bych touto cestou poděkovat e-shopu Kniha-levně.cz za poskytnutí recenzního výtisku.