laurdes,

• Autor: Tereza Matoušková
• Vydání originál: Kriegl, 2011
• Klíčová slova: fantasy

Mladá česká autorka Tereza Matoušková se společně se svými kolegyněmi zabývajícími se stejným žánrem jako ona pokouší navrátit české fantastice slávu. Už v době studií na gymnáziu si vymyslela vlastní svět, Podmoří, kam pravidelně ve svých povídkách přivádí čtenáře všeho věku. V roce 2011 se jí konečně podařilo přičichnout k opravdové práci spisovatele – od účastí v soutěžích, kde sklízela jenom ovace, publikování na blogu, kde ji všichni známe pod přezdívkou Temnářka, a vydávání knih samonákladem se dočkala opravdového vydání svého příběhu, který pojmenovala Hladová přání.

Úzkou knížkou nás provádí malá holčička, Jukata, která žije v klášteře v Podmoří. Na prvních stranách se seznamujeme s hlavními postavami, ale díky tomu, že příběh se Tereze vešel ani ne na sto stránek, už brzy se dočkáme i nějaké té akce. Jukata se shodou okolností dostane do podzemní chodby, kde narazí na skřítka, který tvrdí, že jí dokáže splnit jakékoliv přání. Chce za to jenom kapičku krve.

Jukata s dětskou naivností neváhá ani chviličku a skřítkovi, kterého pojmenuje Cukrátko, nabídne své paže. Co když ale skřítkovi nestačí jenom kapička? Co když chce po holčičce stále víc a víc? Jukata se dostává do koloběhu událostí, s kterými si nedokáže sama poradit. Pomůžou jí její blízcí nebo se k ní obrátí zády zrovna ve chvíli, kdy je nejvíce potřebuje?

Kromě Jukaty se pochopitelně dřív nebo později seznámíme i s dalším osazenstvem kláštera. Čtenářsky nejvděčnější postavou je bezpochyby Femorian, který mě ze začátku vůbec nezaujal, ale pak jsem si k němu a jeho charakteru přeci jenom dokázala najít cestu.

Musím se přiznat, že jako Podmořím dosud nepolíbená jsem měla obrovské problémy s orientací. Byla jsem zmatená z postav a prostředí, nedokázala jsem zařadit příběh do žádné doby, ani přibližně jsem si netroufala odhadnout věk hlavních postav a hlava mi nepobírala všechny příbuzenské vztahy. Ale myslím, že tady je prostě na vině prostě a jednoduše moje vlastní nevědomost, kdybych si byla dřív přečetla nějaké ty podmořské povídky, možná bych se tomuto problému vyhnula.

Jak se mi obyčejně nedaří po pár dnech vzpomenout si na takové ty malé detaily, které mi na knížce udělaly radost, tady vím naprosto přesně. Nejvíce se mi líbily dvě věci, a to zaprvé, že Jukata pojmenovala skřítka krásným dětským jménem, které mu zůstalo, i když vyšlo najevo, že to není žádný malý hodný skřítek, ale pořádný skřetí parchant. A zadruhé, že Tereza podává příběh jako by byla jenom zprostředkovatelem mezi čtenářem a nějakým reálným světem. Za normálních okolností bych tento způsob asi označila za nafoukaný, ale ono jí to kupodivu šlape a já to všechno sežrala i s navijákem.

V některých chvílích používá autorka zbytečně dlouhá souvětí a nepříliš běžná slova, ale myslím, že to je věc, kterou se my, čtenáři, musím neučit akceptovat, protože Terka už jiná nebude. Na knize je vidět, že se autorka drží svých vlastních slov „napiš tisíc stran, jinak stojí tvoje texty za houby“, věnovala Podmoří část svého života a vložila do něj duši. Nedokážu si představit kolik písmenek musela nacvakat, aby se dopracovala k tomu, k čemu se nakonec dopracovala. Kdybych Hladová přání srovnávala pouze s českou literaturou, možná bych sáhla i po devítce, ale budu tvrdá, protože nechci aby se Tereza příliš uspokojila a přestala na sobě makat – v porovnání se světovou fantasy dám slabší sedmičku.